Důvěra stromu
Byl jednou jeden mladý strom a byla to višeň. Ale jak už to tak bývá, ač s láskou zasazen a chutnými plody obdařen, pro člověka na špatném místě stál. I jednoho dne přišla ta chvíle, kdy jiným cílům musel místo uvolnit.
Při pohledu na jeho bezvládné ležící tělo ve mně vidina polínek nasušených a na otop nachytaných lítost vyvolala. A tak se stalo, že unikl jeho ladný kmen zubatému ostří pily a tři léta stál opodál na suchém místě ve stínu stodoly …
… přišla zima, čas přemýšlení, dlouhých večerů a s ní se stále vtíralo pomyšlení na nový nástroj. Nakonec dlouhé váhání rozsekl přítel, který pro mě nechal višně tělo po své délce rozpůlit. Již nebylo cesty zpět, i když dřevo dobře prosušené je, třeba bez odkladu jednat. Vidina krásného zvuku a poděkování stromu se přiblížila skutečnosti. Počala tvorba, kladiva svištěla vzduchem a dláta odkrývala vrstvu po vrstvě. Vnitřek těla oleji zakonzervován s pečlivostí přípravy mumie a slepeny dvě části, který vždy byly jedno. Ač krásný světlý povrch přebroušen do hladkosti zářil, neodolal jsem pokušení vtisknout mu odstín tajemnosti pinie a kaštanu. Vrstva laku přidala punc hudebního nástroje a náustek z vosků dovršil dílo.
Zvukem se blíží tónu D, ale rozhodl jsem se neladit, protože by nezbylo než řezat směrem k E nebo složitě nadstavovat a navíc nerad předělávám hotovou věc. A tak se stalo, že život stromu nepřišel na zmar.
